Chybějící půlka

Užitečné. Jen bych ocenila víc o situaci, kdy rodič není mrtvý, ale prostě se nezajímá. To je těžší téma.

Jako táta samoživitel jsem řešil, jak synovi vynahradit chybějící mámu. Kniha mi ukázala, že nemám nahrazovat, ale být dobrým tátou, a to mi spadl kámen ze srdce.

Dobrá kniha. Trochu víc bych ocenila o nových partnerech a jak je do téhle situace citlivě zapojit.

Vychovávám dceru sám a máma je mimo hru. Kniha mi dala návod, jak jí ten deficit pomoct unést, aniž bych mámu hanil.

Přínosné čtení. Chybělo mi trochu víc o tom, kdy dítě začne otce vyhledávat a co s tím dělat.

Pěkné a citlivé. Občas jsem čekala víc konkrétních vět, ale směr mi to dalo jasný.

Dcera nikdy nepoznala svého otce a s blížící se pubertou se začala víc ptát. Nevěděla jsem, jak jí to podat, aby netrpěla pocitem, že jí něco chybí nebo že za to může. Kniha mi dala konkrétní slova i klid. Naučila mě, že nemusím tátu ani hájit, ani hanět, jen být upřímná přiměřeně jejímu věku. Nejvíc mi pomohla myšlenka, že celistvost dítěti dávám já svojí přítomností. Dcera je teď klidnější a už se netrápí.

Jako táta, co vychovává bez matky, jsem vděčný za tuhle knihu, konečně někdo píše i o nás. Máma od nás odešla, když byly synovi tři, a od té doby se skoro neozvala. Bál jsem se, jak mu vysvětlit, proč ho maminka nechce vídat. Kniha mi poradila mluvit pravdivě, ale bez hořkosti, a hlavně mu opakovat, že to není jeho vina. Byly to těžké rozhovory, ale zvládli jsme je. Syn ví, že se na mě může spolehnout, a to je základ.

Ta kapitola o tom, jak nezatížit dítě vlastní bolestí z opuštění, byla pro mě klíčová. Když mě partner opustil těhotnou, byla jsem plná zloby a smutku. Bála jsem se, že to všechno přenesu na dceru. Kniha mi pomohla oddělit moje rány od jejích potřeb. Naučila jsem se o jejím tátovi mluvit neutrálně, i když to uvnitř bolí. Díky tomu dcera nevyrůstá v atmosféře nenávisti, ale klidu.

Kniha mi pomohla pochopit, že synovi neublížila nepřítomnost táty tak, jak jsem se bála. Roky jsem žila s pocitem viny a čekala, kdy se to na něm nějak projeví. Nejvíc mě uklidnila myšlenka, že rozhodující není, kdo v rodině chybí, ale jak s tím naložím. Přestala jsem si vyčítat věci, které nemůžu ovlivnit. Zaměřila jsem se na to, co dát můžu, tedy stabilní a milující domov. Syn je vyrovnaný kluk a to mluví za vše.