Velké kroky

Kapitola o odvykání plenek mi vzala tlak. Přestala jsem to uspěchávat a najednou to šlo skoro samo.

Fajn kniha, dobré rady. Jen bych uvítala víc o přechodu ze školky do školy, to nás teď čeká.

Jako táta jsem řešil nástup syna do první třídy. Kniha mi dala návod, jak ho podpořit, aby se netrápil a těšil se.

Užitečné. Trochu víc bych ocenila o dětech, co mají problém s odloučením i ve školce dlouhodobě.

Ta část o tom, že každé dítě má svoje tempo, mi vzala pocit, že něco děláme špatně. Přestala jsem dceru srovnávat s ostatními.

Nástup do školy je velký krok pro dítě i rodiče. Kniha nám pomohla oběma to zvládnout v klidu.

Pěkné čtení. Občas mi přišlo, že se opakuje, ale rady jsou dobré a použitelné.

Jako táta dvouletého kluka jsem se naučil, že na plenky není třeba spěchat. Uleví se dítěti i nám a nervy zůstanou celé.

Dobrá kniha. Chybělo mi pár konkrétních příkladů, jak mluvit s dítětem, co se změny bojí.

Máme dceru, které byly tři, když nastupovala do školky, a byl to boj. Plakala každé ráno a já s ní v duchu taky. Kniha mi vysvětlila, že adaptace má svoje fáze a že moje nejistota se na ni přenáší. Naučila jsem se loučit klidně a krátce místo dlouhého utěšování. Po dvou týdnech bylo po slzách. Nejvíc mi pomohla rada vytvořit loučící rituál, děláme si pusinku na dlaň a funguje to skvěle.

Díky knize jsme zvládli přechod z jesliček do školky i stěhování skoro najednou. Bála jsem se, že to na malého bude moc, a on začal být protivný a špatně spal. Kniha mi ukázala, že za tím je právě ta hromada změn a poradila připravovat ho postupně a předem. Vytvořili jsme mu jasný řád, aby věděl, co bude následovat. Uklidnil se během pár týdnů. Bez té knihy bych to tak dobře nezvládla.

Syn se po narození sestřičky vrátil k plenkám a začal zase pít z lahve. Byla jsem zoufalá, mysleli jsme, že už jsme za vodou. Nejvíc mi pomohla myšlenka, že za regresí často stojí velká změna a že to není krok zpět. Kniha mi poradila nedělat z toho drama a dát mu čas i pozornost. Přestala jsem ho okřikovat a začala chápat. Za měsíc se sám vrátil tam, kde byl.

Jako táta jsem ocenil, že kniha bere vážně i pocity rodiče, ne jen dítěte. Když nastupovala dcera do školky, měl jsem sám sevřený žaludek pokaždé, když jsem ji tam nechával. Kniha mi vysvětlila, že děti čtou naši nejistotu a přebírají ji. Naučil jsem se předstírat klid, i když ho necítím, a fungovalo to. Dcera se adaptovala rychleji, než jsem čekal. Adaptace je náročná pro všechny, ne jen pro to dítě.