Předpuberta s klidem

Doporučuju všem rodičům dětí kolem deseti let, ušetří vám to spoustu nervů.

Ta část o tom, jak nastavovat hranice, aniž bych byla ta zlá, mi hodně pomohla.

Kapitola o výkyvech nálad v předpubertě mi vysvětlila, co se v dceři děje. Konečně tomu rozumím a nezačínám hned kázat.

Užitečné, hodně jsem si odnesla. Jen některé rady mi přišly spíš pro klidnější děti, moje je pořádný živel.

Přesně pro věk, kdy dítě už není malé, ale ještě není teenager. Tahle mezera se málo řeší a přitom je náročná.

Jako táta desetileté dcery jsem byl ztracený. Kniha mi pomohla pochopit, proč se ke mně chová jinak než dřív, a hlavně to nebrat jako odmítnutí.

Dobré čtení. Chybělo mi trochu víc o vlivu mobilů a sociálních sítí v tomhle věku, to teď hodně řešíme.

Naučila jsem se míň kázat a víc naslouchat. Dcera to ocenila víc, než jsem čekala, a začala se mi zase svěřovat.

Otec v knížce o výchově předpubertálních dětí není běžný pohled. Ale pomohlo mi to být trpělivější a míň řešit malichernosti.

Fajn kniha. Občas mi přišlo, že se točí kolem stejného tématu, ale rady jsou dobré a použitelné.

Pěkné a užitečné. Jen bych ocenila víc konkrétních dialogů, jak s dítětem přesně mluvit.

Syn má 11 a začal se uzavírat. Nevěděla jsem, jestli je to normální nebo jestli něco přehlížím. Kniha mi dala jistotu, že tahle fáze je přirozená, a hlavně mi ukázala, jak zůstat ve spojení, i když se zavírá do pokoje. Nejvíc mi pomohla rada nechodit na něj čelně, ale bavit se "bokem", třeba u auta nebo při vaření. Zabralo to, začal se mi zase svěřovat. Teď vím, že to nebylo o mně, ale o jeho věku.

Máme doma jedenáctiletou a začala testovat hranice ve velkém. Dřív poslušná holka najednou odmlouvala a bouchala dveřmi. Kniha mi ukázala, že to není vzpoura proti mně, ale hledání sebe sama. Přestala jsem to brát jako boj o moc. Naučila jsem se držet pár důležitých pravidel a zbytek pustit. Doma se to hodně zklidnilo a máme se zase rády.

Dcera má skoro 12 a byly jsme na kordy skoro pořád. Každý den nějaká hádka o maličkosti, oblečení, úklid, telefon. Cítila jsem, že ji ztrácím. Po přečtení jsem změnila přístup a zaměřila se na vztah, ne na to mít pravdu. Ke svému překvapení jsem zjistila, že když ustoupím u malých věcí, poslechne u těch velkých. Je to o sto procent lepší.

Se ženou jsme knihu četli oba a poprvé jsme na výchovu syna měli stejný pohled. Do té doby jsme se sami dohadovali, jestli být přísní nebo volnější. Kniha nám dala společný jazyk a hlavně pochopení, co se v desetiletém klukovi děje. Přestali jsme na sebe navzájem svalovat vinu, když něco nevyšlo. Syn to určitě vnímá, protože je klidnější. To samo o sobě stálo za to.

Jako táta jsem si vždycky myslel, že každý problém se dá vyřešit rozumnou domluvou. S dcerou v předpubertě to přestalo platit. Kniha mi vysvětlila, že v tomhle věku emoce často přebijí logiku a že mám nejdřív počkat, až se zklidní. Naučil jsem se, že ne každý problém musím hned řešit, někdy stačí být u toho. Chvíli mi trvalo to přijmout, jsem spíš akční typ. Ale funguje to líp než moje dřívější kázání.